Je to podivnost. V základu nejspíš depresivní doom nebo black metal, ale forma a výrazivo je zvláštní. Chce to čas do toho proniknout, ale stojí to vůbec za to? Sám nevím. Mám rád postupnou gradaci v hudbě, co se však odehrává na této nahrávce je něco dotaženého do extrému. Přitom samotný úvod „Adagio“ je působivé intro doprovázené hrou na basový klarinet. Klarinet a jeho tlustší bráška mají svojí roli v průběhu celé nahrávky. To by naznačovalo, že autor s přesahem do klasické hudby zvolí subtilnější a harmoničtější přístup. Jenže z této milné premisy je posluchač pomalu vyveden. Píšu pomalu, protože hudba na této nahrávce je vesměs melancholická pomalá hra na emoce.
Celá skladba „Inside“ vlastně není nic jiného než postupné nabalování na intenzitě na ploše mnoha dlouhých minut. Začíná se od vybrnkávání, vzápětí se přidá zpěv. Zpěv? To je možná největší podivnost. On tam zpěv vlastně vůbec není. Projev této ženštiny je specifikum samo o sobě. Zpočátku spíš utrápené frázování nebo různě intenzivní šeptání, které v projevu zoufalství postupně nabírá na intenzitě až k chrlení slov na prahu šílenství, hysterie, vzteku a agónie. Když to nakonec kulminuje, přijde zklidnění, znovu trochu bouře a je konec. Koncepčně vlastně v pořádku, ale tou dobou už se dávno dostavily pochyby o duševním zdraví kapelníka. Na dvou předchozích albech, která jsou podobně schizofrenní, kapela více využívala skokové změny mezi akustickými pasážemi a šílenstvím. Na „Our“ se stále dokola ke svým běsům dopracovává. A tak i následná „Anymore“ je postupné propadání temnotě.
„Paranoia“ je postavená na v podstatě punkovém základu, který opět v samotném závěru přejde v hysterické vřeštění. A závěrečné „Doors“ začne znovu od intimních základů. Piano, akustika, klarinet, v podstatě komorní hudba, nebýt toho pláče či řevu týrané ženy na pozadí. Zrychlování a nářek se přerývá v řev. Instrumentálně to není špatné, jen je to takové neučesané. Je to záměr? Nepochybně. Bicí mají svou dynamiku, kytara svou hru na ponurou náladu zvládá také dobře a občas dá prostor pianu. Oba klarinety dodávají zvuk komorní hudby. Do toho až absurdní exprese emocí. Jako celek to je zvláštní. NOTTURNO je projekt, kde schopný muzikant dává prostor své choré mysli.