THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je to podivnost. V základu nejspíš depresivní doom nebo black metal, ale forma a výrazivo je zvláštní. Chce to čas do toho proniknout, ale stojí to vůbec za to? Sám nevím. Mám rád postupnou gradaci v hudbě, co se však odehrává na této nahrávce je něco dotaženého do extrému. Přitom samotný úvod „Adagio“ je působivé intro doprovázené hrou na basový klarinet. Klarinet a jeho tlustší bráška mají svojí roli v průběhu celé nahrávky. To by naznačovalo, že autor s přesahem do klasické hudby zvolí subtilnější a harmoničtější přístup. Jenže z této milné premisy je posluchač pomalu vyveden. Píšu pomalu, protože hudba na této nahrávce je vesměs melancholická pomalá hra na emoce.
Celá skladba „Inside“ vlastně není nic jiného než postupné nabalování na intenzitě na ploše mnoha dlouhých minut. Začíná se od vybrnkávání, vzápětí se přidá zpěv. Zpěv? To je možná největší podivnost. On tam zpěv vlastně vůbec není. Projev této ženštiny je specifikum samo o sobě. Zpočátku spíš utrápené frázování nebo různě intenzivní šeptání, které v projevu zoufalství postupně nabírá na intenzitě až k chrlení slov na prahu šílenství, hysterie, vzteku a agónie. Když to nakonec kulminuje, přijde zklidnění, znovu trochu bouře a je konec. Koncepčně vlastně v pořádku, ale tou dobou už se dávno dostavily pochyby o duševním zdraví kapelníka. Na dvou předchozích albech, která jsou podobně schizofrenní, kapela více využívala skokové změny mezi akustickými pasážemi a šílenstvím. Na „Our“ se stále dokola ke svým běsům dopracovává. A tak i následná „Anymore“ je postupné propadání temnotě.
„Paranoia“ je postavená na v podstatě punkovém základu, který opět v samotném závěru přejde v hysterické vřeštění. A závěrečné „Doors“ začne znovu od intimních základů. Piano, akustika, klarinet, v podstatě komorní hudba, nebýt toho pláče či řevu týrané ženy na pozadí. Zrychlování a nářek se přerývá v řev. Instrumentálně to není špatné, jen je to takové neučesané. Je to záměr? Nepochybně. Bicí mají svou dynamiku, kytara svou hru na ponurou náladu zvládá také dobře a občas dá prostor pianu. Oba klarinety dodávají zvuk komorní hudby. Do toho až absurdní exprese emocí. Jako celek to je zvláštní. NOTTURNO je projekt, kde schopný muzikant dává prostor své choré mysli.
Je to doom, depresivní black metal nebo snad komorní hudba? Je to podivné, působivé, místy odpudivé, schizofrenní. Mám tomu dát devítku za to, jak to zvládá vykreslit emoce až s extrémní expresivností, nebo klesnout pod čtyřku s tím, že je to taková mezižánrová blbost až jí není rovno? Já opravdu nevím.
6,5 / 10
Kjiel
- zpěv
Vittorio Sabelli
- kytara, basa, klarinet, basový klarinet, piano, klávesy
Sven Vinat
- bicí
1. Adagio
2. Inside
3. Anymore
4. Paranoia
5. Doors
Our (2024)
Inside (2023)
Obsessions (2022)
Datum vydání: Neděle, 6. října 2024
Vydavatel: Hypnotic Dirge Records
Stopáž: 38:11
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.